Vítejte v Prdeli

Křídla

Křídla

Křídla IIIIIIIIIII
"To se musí zapít. Koneckonců, Konec světa nenastává každej den." Ozval se Daniel a setřásl hromadu komiksů. Namísto odpovědi se na něj Lukáš ušklíbl.
"Další hospoda?! Další vrakoviště lidí, jejich myšlenek a kraválu, kterýmu říkají hudba?! Ne, díky."
Daniel jenom pokrčil rameny.
"Nic ve zlým, ale ty máš asi trochu jiný potřeby než já. Tobě chlapče, můžou v tomhle světě totiž vyhovovat jenom dvě místa..."
"Hřbitov..." přerušil ho s klidem Svatý všech sebevrahů.
"Přesně. Hřbitov a nebo knihovna. Tady v tomhle městě tam bude ještě větší mrtvo než na hřbitově. Skvělý místo pro týpka jako ty, co říkáš?"
Lukáš se zamyslel: myšlenky zachycené na papíře ho nezraňovaly, neměly tendenci nechávat v hlavě rožhavený klubko hadů. Bylo to tiché myšlenky a ticho bylo jediný, co v tomhle světě miloval. Snad proto, že ho tady bylo tak zoufale málo.
Půjde do knihovny. A pak na hřbitov. Možná to ticho přehluší ten nekonečný tikot srdce někde hluboko v něm...
Bylo půl devaté, čtyři dny před Dnem Zúčtovaní.
A anděl, pozemským jménem Lukáš Hloubka, Svatý všech Sebevrahů měl špatnou náladu...

"Co je to tady za kravál?!"
A nebyl jediný, kdo měl špatnou náladu. I když v porovnání s tím, jak se cítil Svatý Jiří, byl Svatý všech Sebevrahů jen trošičku nevrlý.
"Povídám, co je tady za kravál?!"
Od té doby, co se oficiálně vyhlásily přípravy na Den posledního Soudu, celkové dění, vedené pod taktovkou Svatého Václava, dostalo až nečekanou rychlost. A s tím spojený chaos.
A Svatý Jiří neměl rád ani rychlost a už vůbec ne chaos. To byly věci, které podle něj patřily tam dolů, do Pekla.
Přípravy na poslední Boj? No ovšem, i když on myšlenku na Apokalypsu zavrhoval už předem, partie šachů by věci vyřídila stejným způsobem a bez toho všeho humbuku kolem. Cvičení se zbraněmi by se dalo určitě dělat tišeji a víc do rytmu...zkrátka, když to muselo být, dokázal Svatý Jiří přivřít oči i nad anděly oblečených do maskáčů.
Ale čeho je moc, toho je příliš: například vůbec nechápal, proč si Ježíšek rozvěšoval nad stromek ty směšné trubice s křidélky? Vánoce přeci nejsou o tom by musel vědět...
A jeden z andělů se ho dokonce zeptal, jestli je ženista nebo bigoš! Pche! Jako kdyby věděl, co to "bigoš" znamená!
Když se odvážil a šel si postěžovat za Bohem, nemohl ho najít.
To byla další ze záhad.
Vlastně měl poslední dobou pocit, že Boha je vidět čím dál tím méně a čím dál hůř se hledá. Ne v tom filosofickém smyslu, ale v tom smyslu, že on toho bělovlasého staříka opravdu nemohl najít. A když nemohl najít něco on, Svatý Jiří, pak to muselo být schováno přinejmenším na dně Mariánského příkopu pod zvlášť zastrčeným kamenem.
Další věc, která mu lezla na nervy, byl ten hluk.
Nedal se zařadit mezi hluk typicky vojenský, kdepak. Byl to hluboký bublavý zvuk, který pravděpodobně doprovází střevní problémy u hrochů a slonů. A navíc, zcela nesmyslně, vycházel zpoza božského trůnu, kde však byla jen bílá a neporušená zeď...
Svatý Jiří se zahleděl do dálky a přemýšlivě si promnul bradu, zatímco mu na uši utočily decibely motoru se špatně vyladěným výfukem...
Bůh mezitím vztekle hodil klíčem o ponk.

Knihovna byla skutečně tišší než kterýkoliv hřbitov.
Jen tu nebylo tak plno, přesněji řečeno, nebyl tu nikdo.
Lukáš procházel kolem dlouhých polic s knihami a vychutnával si ticho, přerušované pouze klapotem podrážek na mramorové podlaze.
KLAP-KLAP a nic víc, žádné myšlenky, auta, hudba, zkrátka nic. Jen ticho...
...a knihy. Zrak mu padl na jméno autora a tak po knize sáhl. Nalistoval si stránku a bez jakéhokoliv náznaku přípravy nebo varování začal recitovat:

"Nač je mi tvoje ctnost, má drahá?
Buď krásná, budiž truchlivá!
Pláč krášlí tvář, když žal ji zmáhá,
tak jako zprahlou louku vláha.
Po bouři kvítí okřívá.

Mám zvlášť tě rád, když úzko je ti,
když ze skrání ti mizí jas,
když srdce v děsu topí se ti
a nad tvou přítomností letí
mrak minulosti živé zas,

když ti z těch velkých očí pádí
jak krev proud pláče vroucího,
když přesto, že má dlaň tě hladí,
tvá úzkost, příliš těžká mládí,
zní jako chrapot mroucího..."

Jeho hlas, ačkoliv se ho tolikrát zdráhal použít, se tentokrát rozezněl naplno.
A byl to Hlas.
Je všeobecným omylem předpokládat to, že pokud píšete básně (ať už jsou jakékoliv) neznamená to automaticky, že je umíte přednášet. Protože dobře napsanou báseň poškodí špatný přednes minimálně, neboť její hodnota a krása přetrvá i člověka, který si šlape na jazyk a občas se zakoktá.
Ale pak je tu druhá strana mince (a jsme u toho): přednes vytříbený a přesně zvolený, se správným důrazem a rytmem, dokáže z vysloveně špatné básně vytvořit epos beroucí za srdce.
V případě anděla Lukáše nastalo to nejhorší, co se stát mohlo.
Totiž tady se potkala skvěle umělecky vytříbená báseň s dokonalým přednesem melancholického, přesně vyslovujícího hlasu, hlasu, který dokázal zdůraznit věc, co měla být zdůrazněna a polevit tam, kde mělo být poleveno. Hlas básně samotné.
Hlas, který pronikne hluboko do duše a zanechá po sobě slova vypálená ohněm a roztřese kolena. Člověk, který by něco podobného slyšel, by začal věřit v Boha a přesvědčoval sám sebe, že od zítřka bude lepším člověkem.
Navíc měl Lukáš i špetku gotické chrámovosti a tak se slova nesla knihovnou s podivnou ozvěnu.
Stručně a krátce řečeno, kdyby takhle Baudelaire slyšel přednášet svou báseň, změnil by občanství a psal by až do smrti jenom v češtině.
Tedy pokud by pak nevysvětlitelně nespáchal sebevraždu...
Náhle Lukáš přestal recitovat. Zachytil totiž cizí pocit.
Někdo tu s ním byl. Ta směsice úžasu, překvapení a dojetí se mu zachytila v hlavě, jako ryba v síti. A zvědavost, velká dávka zvědavosti. Lidské zvědavosti. Prudce otočil hlavu.
"Promiňte, nechtěla jsem Vás vylekat, ale Váš přednes mě dost překvapil. To byl Smutný Madrigal, viďte?..."
V ústí uličky regálů stála dívka a bázlivě se na něj usmívala. Dívka s modrýma očima, dívka, která do něj včera vrazila, když vycházela z obchodu.
Dívka, kvůli které se cítí tak divně.
A Svatý všech Sebevrahů ke své rostoucí hrůze zjistil, že propadá panice. Dřív než mu jeho vnitřním vesmírem probleskl modrý výboj o síle tisíce kilowat, uvědomil si ještě "Ta modř ..."
A pokud si myslel, že mu doteď hořela v hrudi vysoká hranice, musela mu tam teď vybuchnout sopka...
A s tím tlukot srdce.

TAK UŽ NASKOČ, TY BLÁZNIVÝ LIDSKÝ VÝROBKU
Bůh, oblečený do zamazaných, vybledlých montérek, znechuceně kopl do motocyklu. Ta neochota té věci z roku 1945 nastartovat ho pomalu přiváděla k nepříčetnosti.
On je Bůh! Stvořitel! Nejvyšší a Nejmocnější stvoření! To on stvořil svět, dal mu hory, oceány všechny zvířata, vdechl té beztvaré hmotě život a to prosím všechno za šest dní!
A teď má být potupen takovou triviálností, jako je hromada železa?!
Nikdy!
Pomalu přecházel kolem stroje jako šelma kolem kořisti a neustále si cosi brblal pod vousy.
KARBURÁTOR?...KDEPAK, TEN JE NOVÝ...PÍSTY? NENENE...TO NEBUDE ONO...OLEJ?! K SMÍCHU NALIL JSEM TAM TEN PRVOTŘÍDNÍ...
Náhle se zarazil a pohledem člověka, který právě zahlédl něco, co by zahlédnout neměl, se pomalu otočil až jeho zraky dopadly silou tsunami na Svatého Jiřího, kterému se podařilo objevit skrýš a teď tu v němém úžasu a ústy otevřenými dokořán sledoval scénu, která se mu naskytla.
Popsat ho jako mírně šokovaného, by nevystihla ani špetku té šokovanosti, která z jeho postoje vyzařovala jako radiace z Černobylu.
Pak se oči Boha a Svatého Jiřího setkaly...
A že to byly pohledy těhotné na informace takového rozsahu, že by zaplnily několik silných kronik.
Ten Svatého Jiřího přímo hystericky a nevěřícně křičel Tak. Celé Nebe je vzhůru nohama, všude vládne chaos a zmatek a všeobecné přípravy na Soudný den. Potuluje se mi tady spousta ozbrojených andělů nakažených vojenským drilem Svatého Václava, kdekdo mi nadává do jakýchsi "bigošů", Amor se zbláznil, Ježíšek věší na strom jaderné hlavice, Santa Klaus balí napalm do vánočního balení a to už vůbec nemluvím o Dědu Mrázovi, kterýho nějaký pitomec naučil zacházet s plamenometem! A já, který odjakživa podobné věci nesnášim, mám tyhle věci na starost a věř mi, že toho mám na sobě víc než sloního trusu, zatímco ty jsi zavřený ve své...své dílně a jediným problémem pro tebe je, jak nastartovat ten ďáblův vynález z roku 1945!!! A kde se tady vlastně vzal?!! Já ti řeknu, Bůh nebůh, tohle mě fakt strašně sere!!!
Naproti tomu rozpačitý pohled Boha říkal zcela jasně. Tak. Teď to víš, všechno jsi viděl. Nemá cenu to rozpitvávat, ne? Kromě toho, jsem tvůj Bůh. Opravdu mě nezajímají tvoje problémy a co se mě týče, celý Armagedon mi může vlézt na záda, ale já ti slibuji, že když na tohle zapomeneš, určitě se v blízké době najde nějaké volné místo na povýšení do stavu Vyššího Božího služebníka. Mimochodem nevíš něco o motorech?
Někdy opravdu není třeba slov...
Žádné komentáře
 
Copyright © 2008 - Tommy. Kopírování bez souhlasu autora je ZAKAZÁNO. Všechna práva vyhrazena!