Vítejte v Prdeli

Řidič

Řídit auto není vždy jen tak – zpověď řidiče profesionála
Jezdím jako řidič autem už drahných dvacet let a myslím, že jsem velmi dobrý řidič. Za tu dobu jsem už najezdil pěknou řádku kilometrů, téměř 10 000 (do těchto slavnostních kulatin mi chybí už jen 2723 kilometrů), a tak si myslím, že jako skoro profesionální řidič mám k ježdění autama po silnici dost co říct.

Vůbec na motorová vozidla mám zajímavé vzpomínky už od svým mladých let, když mi bylo sedum, tak mě strejda svým traktorem jednou přejel hlavu. Vlastně dvakrát, podruhé když couval, aby se podíval, kdo to tam tak křičí. Ale on to neudělal schválně a já se za to na něj ani nezlobil, nic to nebylo a už za dva roky mě pustili z nemocnice do domácího ošetřování. Rodiče byli moc rádi, že jsem už v pořádku a byli tak hodní, že mě přihlásili na speciální školu, kde jsem s úspěchem devátou třídu odstudoval už na podruhé ve dvaceti letech.

Celé mládí mě fascinovaly automobily a celé hodiny jsem trávil sledováním rušné ulice skrze mříže v okně našeho internátního sanitárního zařízení, že hned po škole jal jsem se s chutí a vervou nabídnuté práce u technických služeb, abych si brzy vydělal na své vysněné fáro.

To se mi zdařilo už ve svých dvaatřiceti, když jsem si za našetřené peníze pořídil pekelné žihadlo výrobcem nazývané jako Trabant 601 , ale já mu nikdy neřekl jinak než pekelné žihadlo, dokonce jsem si to opravil i v technickém průkazu. Jenže prodejce mi řekl, že ho nemůžu řídit, když nemám řidičský průkaz. Vzhledem k tomu, že jsem se hned přihlásil k řidičským zkouškám a byl tak šikovný, čekali jsme na sebe jen tři roky a já si skoro každý den (kromě jedné středy, kdy jsem byl zavřen na policii, protože si mě spletli s nějakým úplně jiným blbem) chodil na něj dívat a povídat si s ním.

No od té doby jezdím, už je to dalších dvacet let. Samozřejmě už nemám Pekelné žihadlo, před pár lety v roce 2000 jsem jej prodal, protože se na něj špatně sháněly náhradní díly a taky mi na něj někdo přes noc psal sprejem sprostá slova a poslední noc mi jej zapálil, takže celé auto shořelo a já jej musel dát prodat. Když jsem koukal do inzerátů, chvíli jsem přemýšlel, jestli nemám koupit zase žihadlo, ale pak jsem usoudil, že je na čase jít do něčeho novějšího, spolehlivějšího, přece jenom ta technika je dneska už někde jinde, a tak jsem koupil Škodu 120. Zatím ji nijak neříkám, protože jsem pro ní dobré jméno ještě nevymyslel. A s ní jezdím do teď, ještě se musím trochu zvykat, že to má jinačí řazení.

Strašně nerad bych, aby se někomu něco stalo, a tak jezdím opatrně, přestože vím, že jsem dobrý řidič. Hlavně jezdím pomalu, po městě jedu maximálně 30 km za hodinu a mimo město 60 km, jednou se mi to z kopečka rozjelo na 70 a to už jsem měl strach. Nejsem moc vysoký, tak aby mě řidiči viděli a nebáli se, že auto jede neřízeno zcela samo, ale věděli, že je mnou bezpečně řízeno, nosíval jsem dříve kulicha s velkou červenou bambulí, která byla dobře vidět. Mělo to také praktický efekt, protože mi do auta zvláště při vyšších rychlostech trochu táhlo. Dneska jsem už starší a rozumnější, takže nosím klobouk.

Dopravních nehod jsem způsobil naprosté minimum, dalo by se to spočítat i na prstech na rukou, kdybyste mi ještě tři ruce půjčili. Vlastně už čtyři, málem bych zapoměl včera na toho cyklistu, který mi nedal přednost zleva a zubama mi odřel nárazník. Ještě že neměl helmu, to bych měl poškrábaný i kufr, takže jsem to jenom omyl saponátem.

Po těch letech vím, jak je jezdit po silnici složité a málokdo si pamatuje celou vyhlášku, já s tím bojoval dlouho, to musím přiznat, ale zvládl jsem to. A když se vám do toho ještě pletou barvy, máte problém i se semafory. Dřív se mi červená se zelenou často pletly, ale dnes už si je pamatuju. Na to vám můžu poradit takovou mnemotechnickou pomůcku, kterou jsem si sám vymyslel, stačí si vzpomenout, jakou barvu má víno (kromě toho bílého, které barvu nemá), no a na tu barvu musíte na semaforu vždycky stát a čekat než skočí ta druhá. Dříve jsem víno nepil, bílé je taky dobré, ale dneska si častěji kupuju právě flašku toho zeleného.

Také naprd jsou přechody pro chodce, které jsou blbě vidět, protože jsou narozdíl od značek nakresleny přímo na silnici a ještě po nich chodí lidé. Musíte opatrně kolem nich prokličkovat, abyste žádného moc nesrazili, já se vždycky předkloním co nejblíž k přednímu sklu, abych je dobře viděl. Z přechodů mám strach, a tak před nima vždycky trochu přidám rychlost, abych je co nejrychleji projel a byl za nimi.

Úplně nejpříšernější jsou ale malé děti, to jsem takhle jednou jel po chodníku a oni nejsou vůbec vidět. Děti poznáte podle toho, že to moc nedrncá jako u dospělých, ale zase víc křičí, a tak jsem si koupil taková sluchátka, jako nosíval muj strejda když řídil svůj traktor.
Posledni komentare
24.09.2008 19:23:04: smiley${1}Husté krutý........!!!!!!!!!!smiley${1}
 
Copyright © 2008 - Tommy. Kopírování bez souhlasu autora je ZAKAZÁNO. Všechna práva vyhrazena!